Před pár lety jsem byla na konferenci, kde nový zaměstnanec Digitální a informační agentury popisoval, jaké to je po zkušenosti v korporátu pracovat pro stát: „Brodíte se bahnem sra*ek. A to bahno hoří.“ Docela sugestivní popis stavu státní digitalizace. Na městě to v roce 2022 nebylo o moc lepší, ale ne tak žhavé – spíš jako exkurze do historické chatičkové osady, kudy procházíte a žasnete. Spousta objektů kreativně propojených drátem, šrouby a vlnitým plechem, nesouvisející struktury spojené z nouze a udržované, aby se nerozpadly, za cenu obrovské spousty ruční práce. Funguje to? (Skoro ne.) Proč se to dělá takhle? (Protože se roky nikdo nevěnoval tomu, jak to dělat jinak.) Mají to tak i jinde? (Někde ano, někde hůř – ale vedle části měst působíme jako výlet mezi brachiosaury.)

Viditelná část: kupříkladu web

Web města byl v roce 2021 starý, ale víceméně funkční a přehledný. Jenže struktura nezvládala růst, mnohé zastaralo neopravitelně a hlavně – nefungoval na mobilu. A protože dnes přes mobil chodí na web víc lidí než z počítače, přestal být použitelný. Výměna byla nutná. Možná si pamatujete spuštění nového webu v létě před volbami 2022 – s chybami, nefunkčními odkazy, rozbitým vyhledáváním přes Google a neplněním zákonných povinností hned v několika bodech. Trvalo pár měsíců opravit nejhorší a mezitím dodělat řešení, které je oproti tomu skutečně funkční: dělané přímo pro obce, propojené s mobilní aplikací, kalendářem akcí a úřední deskou, splňující technické, obsahové i zákonné požadavky.

Neviditelná část: kupříkladu spisovka

Většina klopotnosti ven vidět není. A je snadné si myslet, že fungující ICT je bonus navíc. Není – je to základní pracovní nástroj, který zásadně určuje, jestli úřad zvládá svoje úkoly. Úředník může být sebevětší expert, ale když polovinu dne vyplňuje sekající se formuláře, tiskne a podepisuje hromady papírů a přepisuje data z programu do programu, protože si programy spolu neumějí „povídat“, jeho produktivita bude mizerná. Do zadřeného systému nechtějí chodit pracovat schopní a motivovaní lidé – a město je potřebuje, pokud se má dobře rozvíjet.

Srdcem toho všeho je spisová služba – potřebuje ji každé město, úřad, větší škola. Čekali byste standardizovaný státní nástroj. Ale když „spisovky“ vznikaly, stát řekl: Ať to vyřeší trh. Trh to vyřešil po svém, a tak dnes existuje celá řada řešení a každá z 6 258 českých obcí si spisovku vybírá, soutěží, udržuje a nastavuje sama… u komerčních firem. Platí jim za implementaci, aktualizace, servis. Skládá si to jako lego – jenže bez návodu, ze součástek, které nezná, do podoby, kterou často taky nezná. Nebo si draze zaplatí sestavení ze spousty „balíčků“ se zkratkami o třech písmenech. Servisní firma (dnes už pro město nepracuje) dokonce tvrdila, že jednotnější řešení ani nejde udělat, protože každé město dělá něco úplně jiného, což je samozřejmě nesmysl. Žádné město se nespecializuje na vodní slalom, zatímco druhé na plemenitbu závodních hlemýžďů. Dělají v zásadě totéž, jen v jinak pojmenovaných odděleních. Kolik energie a peněz se tímhle ročně ztratí, protože si to musí 6 258 obcí řešit každá zvlášť, na to raději ani nechci znát odpověď.

Portál: z potenciálu se stává realita

Se spisovkou souvisí portál Roztok, nebo, chcete-li, „Portál Roztočana“. Místo, kde by šlo s digitální identitou plnohodnotně podávat formuláře a řešit agendu, kterou má město pod sebou. Stát má Portál občana, Praha Portál Pražana, většina měst a obcí nemá nic. Vytvořit vlastní portál totiž donedávna znamenalo, že si každé město samo doplatí necelý milion korun za speciální balíčky spisové služby a samo zařídí instalaci, nastavení a propojení – pro něco, co je v podstatě typové řešení.

Než jsem přišla na úřad, zdál se mi portál jako jasný cíl. Po rozkoukání jsem usoudila, že bude rozumnější počkat na centrální řešení. A ono přišlo – Portál obcí / Služby obcím od Digitální a informační agentury je spuštěný a Roztoky patří mezi první města, která na něm zkoušejí vystavovat formuláře. Testuje a ladí to naše ICT manažerka – z pozice, kterou jsem spolu s kolegy z inovační komise prosadila.

Tím to samozřejmě nekončí. Je spousta oblastí, kde můžeme lidi líp informovat, kam posunout mobilní aplikaci města, hlášení závad i další projekty, aby nezůstaly u prvních pokusů a vyladily se do funkčního systému. V několika případech jsme navíc záměrně sáhli po levnějších řešeních, než abychom si ověřili, jestli mají smysl, a naučili se s nimi pracovat. Teď jsme připraveni jít dál.

Smutný příběh inovační komise

U webu, pozice ICT manažera i dalších témat byla skvělá Inovační komise – skupina lidí, kteří pracují často na dost vysokých postech v komerčních firmách v oboru a mají reálnou snahu zdarma městu pomoci. Byla pro město důležitá v řadě věcí, protože v ní jsou odborníci, kteří chtějí městu věnovat svůj volný čas a svou radu. S komisí jsme vybrali webové řešení i aplikaci na hlášení závad, snažili jsme se s ní posouvat i téma městské energetiky a elektronabíječek. Ne všechno mělo efekt. A hlavně se ukázalo, že jakmile komisi nevede nikdo z radních – tedy z těch, kdo sedí přímo u stolu, kde se rozhoduje –, informace do ní prostě neplynou. Po vypovězení koaliční smlouvy jsem v komisi zůstala, ale už jen jako běžná zastupitelka. A navzdory snaze členů rada města usnesení komise buď vůbec neprojednala, nebo je bez diskuse přijala ve výrazně upravené verzi. V komisi pak zaznívaly hlasy, jestli má vůbec smysl tomu věnovat volný čas – a třeba Hany Farghali si vyhodnotil, že opravdu nemá, a z komise odešel.

Je to stejný mechanismus, jaký vidíme na úrovni státu u Digitální a informační agentury: Ledacos jde odtáhnout na často až heroické píli úředníků a různých expertů. Ale bez toho, aby to někdo „nahoře“ chtěl a podržel, se to dřív nebo později vrátí zpátky k drátům a vlnitému plechu.