Michal Necpál je profesionální tanečník, který se dostal v širší známost zejména díky několika účastem v populární taneční show StarDance. Žije v Roztokách, a proto jsem ho požádal o rozhovor, čemuž ochotně vyhověl.

Odkdy žijete v Roztokách a jak jste se o nich dozvěděl?

Žiju tady pátý rok. Hledali jsme s přítelkyní byt nedaleko Prahy a zároveň blízko přírody. První, který jsme navštívili, byl v Roztokách –  a hned jsme ho vzali.

Co se vám na našem městě líbí a co vám tu chybí?

Líbí se mi, že se tu na rozdíl od Prahy nespěchá, nebo z toho aspoň mám ten pocit. Když projíždím Roztoky, vidím na lidech takový klid.

Chybí mi tady kino, i kdyby bylo malinké. Jsem totiž velký filmový fanoušek, moc rád chodím na premiéry. A ocenil bych taky bazén, když už se ptáte (smích).

Ale více postrádám něco jako kulturní dům, tedy společenské zázemí, kde by se daly organizovat taneční aktivity.

Svou profesní dráhou jste rozkročen mezi divadlo a společenský tanec. Jak se to vzájemně doplňuje? Mění se postupem času váš vztah k oběma těmto oborům?

Už jako dítě jsem hodně snil o herectví, bavilo mě hrát si na postavy z filmů a na herce, jak přebírají ceny. Jenže rodiče, kteří se věnovali folklornímu tanci, mě dali do tanečního kroužku, a ne dramatického.

Tančím vlastně od šesti let, ale podstoupil jsem několik operací takže to kolene a ve 22 letech jsem se závodním tancem skončil. V tu chvíli jsem se obrátil k tomu, co mě lákalo – a podal si přihlášku na DAMU. Po intenzivní přípravě na přijímací řízení mě přijali hned napoprvé a obor herectví jsem úspěšně absolvoval. Vzápětí jsem dostal nabídku na účast ve StarDance, kterou jsem přijal. Bral jsem to tak, že osud mě směřuje spíše k tanci než k herectví. V tanci se dodnes cítím komfortně. 

A co považujete za největší úspěch své herecké dráhy?

Že jsem se dostal na DAMU. Pochyboval jsem o sobě, ale vnitřně jsem byl přesvědčen, že touhle cestou chci jít. Že mě přijali hned napoprvé, navíc až v mých 23 letech, vnímám jako obrovský úspěch. 

Považujete se spíš za „latináře“, dáváte přednost standardním tancům, nebo jste „univerzál“? Profilují se závodní páry jako latinskoamerické a standardní?

Pokud začínáte v časném věku, je běžné věnovat se všem deseti závodním tancům, protože až později se ukáže, co dotyčnému více sedí. U mě to nakonec vyhrál standard.

To je zajímavé, já vás tipoval spíš na latináře…

Ve standardu jsem byl hodně napřed, několikrát jsem se stal i vicemistrem republiky ve standardních tancích, latina byla spíš doplňková.

Co vnímáte jako největší úspěch své taneční kariéry?

Během dospívání to nebylo snadné, jelikož jsem si nedokázal stát za sportem, který dělám. Když ve třinácti hrajete fotbal, jste „borec“, ale společenský tanec? Takže za svůj úspěch a známku dospělosti vlastně považuji okamžik, kdy mi došlo, že se tanci věnuji, protože mě to prostě baví. Pak už mě nikdo nemohl slovně rozhodit.

Jaké ocenění vám udělalo ve společenském tanci největší radost?

Možnost reprezentovat svou zemi na mistrovství světa.

Jste stejně tvrdý jako na sebe i na své taneční partnerky? Předpokládám, že není snadné najít k sobě do páru někoho, kdo má podobně nastavené ambice, dovednosti a míru tolerance?

Trochu vás podezírám, že jste se bavil s mými rodiči a některými partnerkami (smích).

Já se považuji za týmového hráče, a jako jsem tvrdý sám na sebe, vyžaduji stejný přístup i od ostatních členů týmu.

Zpětně bych rád vyjádřil velký obdiv vůči svým dosavadním tanečním partnerkám, které to se mnou vydržely. 

Jak v tanečních kurzech vnímáte, když se na parketu objeví dvojice, která tvoří pár pouze v tanci, zatímco životní partnery mají jiné?

No, to se většinou neděje. Na tanečních kurzech bývají nejčastěji páry, které jsou i životními partnery. To je často náročné. Zažil jsem i situace, kdy partnerská dvojice s tancem skončila, protože se prostě „nechtějí rozvést“. Jen málokdy do klasických tanečních přijdou lidé, kteří nemají společný život. Samozřejmě nepočítám taneční pro mládež…

Kolikrát jste se zúčastnil televizní show StarDance?

Celkem pětkrát. Ucházel jsem se hned o první ročník, to mi bylo 18 ale nevzali mě.

Poprvé jsem se zúčastnil tohoto pořadu v 19 letech s Miss ČR Janou Doleželovou. Dalšími mými tanečními partnerkami byly Leona Machálková, Miluše Bitnerová, Veronika Arichteva a tenistka Andrea Sestini Hlaváčková. Nejvýše jsme se dostali s Veronikou Arichtevou, na 4. místo. 

Zůstal jste s některou z dam v kontaktu dodnes?

Vlastně ani ne. Je to trochu jako přátelství z dovolené. Chvilku je to intenzivní, ale po návratu do běžného života vztah postupně slábne.

Měl jste od soutěže nějaká očekávání, která se nenaplnila? Případně zaskočilo vás něco, s čím jste nepočítal?

Ano, měl jsem očekávání, které se nenaplnilo: chtěl jsem se alespoň jednou zúčastnit finále a poprat se o první místo. Jednou jsem od toho byl kousíček. 

Kde působíte v současnosti, vedete nějaký taneční klub?

Pracuji v Taneční škole Vavruška, kde trávím největší část své pracovní doby. Koučování soutěžních tanečních párů jsem utlumil s jedinou výjimkou. Tou je jeden seniorský pár z jihu Čech, který se pravidelně účastní závodů v zahraničí, kde vyhrávají, co se dá. Dohromady jim je 130 let, nesmírně je to baví a jsou skvělí.

Chystáte nějaký projekt v Roztokách či blízkém okolí?

Rád bych od září otevřel pravidelné taneční lekce pro dospělé. Tanec je skvělá společenská záležitost, která lidi sdružuje a prodlužuje jim život. Myslím si, že Roztokám by taková aktivita slušela, něco takového by si zasloužily, ovšem sál tu není.

Aktuálně mám dohodnutý prostor v Lysolajích, ale rád bych, aby na lekce chodili i lidé ze sousedních obcí, nejen z Roztok. Lektorská činnost mě totiž hrozně baví. Když se při tanci lidi usmívají, dává mi to ohromnou energii.

Děkuji vám za rozhovor a už teď se těším na podzim!