Foto: Jan Hromadko

Je zvláštní, z kolika světů se skládá „náš svět“. Některé jsou běžné a každodenní. Jiné se otevřou jen na chvíli, a kdo zrovna nestojí blízko, snadno je mine. 

Jedním z těch nevšedních je masopustní obchůzka. Děti i dospělí, maškary, které procházejí městem, zpívají, vinšují, jedí a pijí, hrají a tančí. Přijdou k těm, kdo je pozvou. Zastaví se, roztančí dům, popřejí štěstí a zase jdou dál. 

Proč by to někdo dělal? 

Píšu jako jedna z těch, kdo obchůzku hostí – na Levém Hradci, spolu se sousedy. Někdy je nás osm rodin, někdy deset. Každý rok chystáme drobné pohoštění. Bábovku, koláč, čaj, kousek masa, trochu něčeho ostřejšího. Nic velkého. Každý přinese něco a co se nesní při zpěvu a tanci, to dojíme potom v sousedském kruhu. 

Těšíme se. A jsme trochu ve stresu, aby byl stůl prostřený včas a obchůzka nepřišla k prázdnu. Jsme nesví. Ta hra je hlučná a bujará, někdy chvíli trvá, než ji člověk přijme. Ale vinšování se přijímá snadno. Tanec nakonec také. A společné skákání pro lepší časy potřebujeme všichni víc, než si připouštíme. 

Letos jsou to tři roky, co zemřela Jitka Tichá. Dala roztockému masopustu kořeny. A letos se levohradecké zastavení odehrálo právě u její lípy. U jejích kořenů teď leží ona sama. Kořeny stromu, kořeny tradice, kořeny, které se nevytrácejí s jedním lidským životem. Jitka nám bolestivě chybí. A zároveň je radost vidět, že to, čemu dala vzniknout, roste dál. V tom mumraji hlasů a je ten její slyšet docela jasně. 

Obchůzka chodí Roztokami roky. Někdo ji zažívá opakovaně, někoho neláká, pro jiné je to příliš velký krok do neznáma. Maškary jsou bujaré a veselé, ale pod barvami a smíchem je cítit život a smrt. Konec a začátek. Něco prastarého, co se vrací, jako když se po generace prošlapávají stejné cesty krajinou. 

Ne každý do toho světa vstoupí. Ne každého osloví. A to je v pořádku. 

Píšu to jako poděkování za to, že takové světy existují. Že se někdy protnou s tím naším každodenním. Že na konci zimy, kdy je tma dlouhá a chlad zalézá pod kůži, projde městem obchůzka se zpěvem, vinšováním i symbolickou smrtí. A připomene, že pod zemí už tiše pracují kořeny. A že po zimě, pomalu a jistě, přichází jaro.