Čas okolo svátků byl letos o dost náročnější než obvykle a nepomáhá tomu zastupitelstvo těsně před Vánoci, kde se schvaloval rozpočet, cena vody, změna koncesní smlouvy, smlouva s krajem ohledně serpentiny a další opravdu neoddechové body.

Větším náporem ale byla tragédie na FF UK, která nás v Roztokách a také v Roztoči zasáhla hodně blízko a bolestivě. Už k tomu bylo napsáno hodně, tak přidám jen malinkou trošku do mlýna z pozice člověka, co v takové situaci sedí na radnici a snaží se reagovat citlivě vzhledem k situaci, ale i jejím možným dopadům, které mohou být podle vývoje opravdu různé.

Zpětně vůbec nevím, jestli bylo dobře, že jsme tak rychle (samozřejmě po dohodě s rodinou) zveřejnili jméno. A já jsem byla ten, kdo byl jednoznačně pro to to udělat – a vím, že někteří to vnímali jako nemalý tlak. Jedna věc, poměrně abstraktní, je to, že z pohledu dynamiky společnosti, města a lokální komunity to dává smysl, současně je to oblast, za kterou se cítím být odpovědná. Tragédie má jména a osudy, hrdinové a oběti mají být vidět, příběhy je potřeba konkretizovat. Přátelům a známým pomůže, když ve svém smutku nejsou sami, a koneckonců i to, že nemusí každému znovu a znovu objasňovat, co se stalo.

Druhou věcí je ochrana samotné nejužší rodiny. Chování médií bylo v prvních hodinách až dnech dost nevybíravé. Predikovat, jaké bude v následujících dnech směrem k rodinám obětí (jména obětí byla známá, na twitteru kolovala velmi rychle. Zveřejní je některá z médií? Kdy a jakým způsobem?) a na základě toho volit formu komunikace je situace dost zapeklitá. Volíte mezi tím, jestli budete spíše mlčet, a tím vystavíte ty, které chcete ochránit, riziku, že jejich příběh bude vyprávět někdo jiný, udělá to necitlivě a napáchá dlouhodobé škody v už tak strašlivé situaci. Nebo jestli budete otevření a tón a obsah nastavíte vy, ale to může vést k větší míře akutní bolesti. Možná trochu zbytečně. A nebo ne. Ale nevíte to a možnost to vědět nemáte.

Šli jsme cestou citlivého zveřejnění – a dopad byl silnější, než jsme čekali. Řešili jsme to pak disclaimerem, prosbou o respektování soukromí – a nutno dodat, že to ze strany médií bylo, pokud vím, respektováno. Popravdě jsem čekala, že jména obětí budou veřejná, styl referování médií, než přišla velmi ostrá odborná debata, tomu pro mě jasně nasvědčoval. A chtěli jsme se vyvarovat situace, kdy by lidé věděli, že jedna z obětí je z našeho města, ale nevěděli, kdo to je. To by při tom, jak se tu lidé znají, byla velká vlna strachu a obav. Co je správně a jak balancovat vztah mezi tím, kdy je příběh osobní tragédie součástí celospolečenského traumatu, nevím.

Většinou, když jsem v nějaké situaci, kterou neznám, si o ní snažím co nejvíc zjistit ze zahraniční literatury a zkušeností. Tady to pro některé kroky bylo snadné, pro další postupy jsem potřebovala trochu pomoci, i mně google-fu někdy hapruje. Nicméně kvalita zpracování všemožných manuálů pro představitele měst a obcí v situacích, kdy se podobné neštěstí stane, je pro mě vlastně až šokující. Z věcí, na které jsem narazila, jsem nějakých 98 % nepotřebovala, nicméně vědět, že existují maximálně praktické „kuchařky“ pro starosty a místostarosty obcí při všech možných typech neštěstí a tragédií, je príma – a současně, zvláště u tragédií způsobených lidmi, vlastně šokující.

Tak… tentokrát z trochu jiného ranku.